Začíná to nenápadně. Malé dítě, často sotva školkové, je přihlášeno na hokej (vybral jsem tento sport, protože s ním mám vlastní zkušenosti, ale klidně to může být jakýkoliv jiný sport). Rodiče chtějí, aby „něco dělal“, „byl v kolektivu“, „získal disciplínu“. Ale často za tím bývá víc – nesplněné ambice, touha po úspěchu, projekce vlastních snů. A dítě, které chce přirozeně dělat radost mámě a tátovi, to všechno v sobě začne nosit. A neví, jak moc ho to formuje.

Malý sportovec, velký stres

Když se sport stane hlavně tlakem na výkon, místo radostí z pohybu, začne být nebezpečný. Malé dítě vnímá, že když je dobré – dostane pochvalu, pozornost, možná i lásku. Když udělá chybu, cítí vinu, zklamání, stud.

Brzy si vytvoří vnitřní program:

👉 Musím být nejlepší, abych byl přijatý.

👉 Nesmím dělat chyby, jinak mě ostatní nebudou mít rádi.

👉 Musím makat, i když nemůžu.

A tak začne potit krev. I ve čtyřech, pěti letech.

Noční můry místo radosti ze hry

Dítě se před zápasem v noci budí hrůzou. Před každým tréninkem má sevřený žaludek. Už to není hra – je to výkon. Bojí se chyb, selhání, odmítnutí. A zároveň se učí nedávat emoce najevo, zatnout zuby a jít.

Nikdo nechce být „ten, co to pokazil“. A tak se učí dusit v sobě vše, co cítí.

A co se stane, když vyroste?

Ten stejný kluk, teď už dospělý muž, stále žije v režimu výkonu. Ve třiceti maká do noci, neodpočívá, pořád chce být oblíbený. Ve vztazích neumí říct „ne“, v práci jede přes limit, v hlavě mu běží dokola, že musí být „lepší“. A pořád cítí vinu, když něco nejde.

Jenže tělo a duše mají paměť.

A tak přijde panická ataka. Úzkost. Antidepresiva. Vyhoření.

Co s tím?

Musíme přestat projektovat své ambice do dětí. Sport má být radost, ne dril. Má učit spolupráci, ne výkon za každou cenu. Má rozvíjet, ne ničit.

A my, co jsme tím prošli, musíme znovu najít cestu zpět k sobě. Naučit se, že máme hodnotu i bez výkonu. Že můžeme dělat chyby. Že nemusíme pořád bojovat o lásku tím, jak moc jsme dobří.

Závěr

Hokej (nebo jakýkoliv jiný sport) sám o sobě není problém. Problém je, když se z něj stane aréna pro lásku podmíněnou výkonem. A když z dětí vychováme dospělé, kteří už ani nevědí, kdo jsou – jen vědí, že musí být dobří.

Je čas to změnit.